Od mediálního teoretika Johna T. Caldwella známe pojem butiková televize. Označuje pořady, které všelijak zdůrazňují autorský záměr v pozadí a snaží se tím odlišit od zbytku splývajícího televizního flow. Když se Lars von Trier vynořuje na konci každého dílu série Království, aby poťouchle zrekapituloval uplynulé události, je to právě takové autorské gesto. Jako by divákům signalizoval: „Nebojte, mám vše pevně v rukou.“

Uprostřed 90. let, kdy první dvě řady ulítlého lékařského hororu Království vznikají, jsou autorské seriály stále spíše okrajovým jevem. Jistě, v minulosti nalezneme sporadické precedenty, jako Alfred Hitchcock uvádí nebo kultovní Twin Peaks, které ostatně Trier považuje za svoji inspiraci. Ale v broadcastové cirkulaci převládají konvenčnější dramata a soap opery. Z medicínského prostředí třeba Pohotovost nebo Nemocnice Chicago Hope.

Království, jež se odehrává v členitých útrobách kodaňského špitálu, k těmto tradičnějším zdravotnickým seriálům představuje ojediněle výstřední alternativu. Ne tím, že by se, jako pozdější quality TV, odlišovalo filmovým stylem a románovým vyprávěním. Naopak se, podobně jako Twin Peaks, s ještě větší vervou noří do pokleslých ‚mýdlových‘ motivů a téměř parodicky ohledává limity televizní zábavy. Mladý medik se dvoří své lásce s uříznutou hlavou; těhotná lékařka nosí v břiše démona; doktoři se ve sklepě scházejí na okultních seancích zednářské sekty.

Trierův atak na racionalitu zdravotnictví, je proto zároveň atakem na racionalitu diváckou. Provokuje k pochybám: „Je tohle ještě přípustné? Není to už za hranou?“ Království se rozjíždí zvolna, ale jistě. Až druhá série naplno rozpoutává pandemonium, jehož jsou první čtyři díly příslibem. Sépiový tón obrazu přeblikává do sytě zelené; monstra konečně obnažují svá nelidsky znetvořená těla; vyprávění kolabuje pod vahou interdimenzionálního šílenství.

Pokračuje nejnovější série Království s podtitulem Exodus v tomto trendu? Nebo provádí úkrok stranou? Víme-li něco určitě, pak to, že u Larse von Triera si nemůžeme být jisti vůbec ničím.

Autor textu: Ondřej Pavlík